Konečně nejsem svědkem svého života!

Dneska mi došlo…

že jsem si dřív přála být svědkem svého života, protože jsem z duchovní literatury nabyla pocitu, že tak by to mělo být.

Brzy potom, co jsem se začala poznávat, jsem získala dojem, že jsem na správné cestě, protože jsem se emocím nepoddávala a měla od nich odstup.

Pak přišly úzkosti.

Když po mně nějaký terapeut chtěl, ať řeknu, kde cítím hněv, nerozuměla jsem tomu. Nebyl nikde – nebo mi přišlo, že je v hlavě.

Měla jsem kontakt sama se sebou hlavně skrze mysl. Byla jsem zvyklá analyzovat, ne prožívat.

Právě skrze nejhorší chvíle úzkostí jsem postupně našla cestu ke svému tělu. Snažila jsem se v něm najít pocit bezpečí. Někdy se mi to podařilo, ale byl v něm také hněv a smutek, které jsem dřív neodžila.

Cesta k radosti a bezpečí byla dlouhá a někdy dost bolela. I bolest u srdce jsem ale brala jako znamení, že konečně cítím.

Jsem šťastná, že žiju život skrze tělo. Že už nejsem jen svědkem svého života.